Oasis "Be Here Now Tour 1997" Praha

Oasis prožili v Praze téměř dva dny a svůj výlet završili pátkovým vystoupením ve vyprodané Sportovní hale.

Pokud někdo očekával, že zahrají roli zlých chlapců, musel být zklamaný. Příjemní a otevření mladí muži, kteří vystoupili ve čtvrtek v podvečer z letadla, připomínali skoro Rychlé šípy jako Bratstvo kočičí pracky. Překypovali ochotou a pózovali i před televizními kamerami, což zpravidla nedělají. Když však reportérka televize Prima vznesla dotaz: "Opravdu jste takoví idioti, jak se o vás povídá?" pokrčil mnohonásobný milionář Noel Gallagher zklamaně rameny a bez odpovědi odešel. Spolu s ním se stáhla celá kapela, která se ubytovala v hotelu Palace. "Měli jsme pro ně připravenou večeři, ale nepřišli. Nakonec se od nás úplně odpojili," litovala Judita Dudová z pořadatelské agentury 10:15 Promotion. "Skupina si v pátek zařídila vlastní program," potvrdila Markéta Křížková z gramofonové firmy Sony Music, která v Čechách zajišťuje prodej jejich albumů.

Oasis totiž přišli do Prahy též jako turisti, mimochodem kouzlu hlavního města už podlehla nejedna zahraniční hvězda. Oasis nejprve požadovali tři limuzíny s tmavými skly, ale potom se vydali do ulic pěšky, zabalení ve svých typických bundách a čapkách. V civilním oblečení se pětice hudebníků po obědě nerušeně procházela na Mústku, bez toho, aby je někdo z okolních lidí poznal. Po poledni čekala na kapelu zvuková zkouška ve Sportovní hale, kde měli Oasis vybudované svoje speciální pódium. To výtvarně korespondovalo s obalem nového albumu Be Here Now, kterého prodej dosahuje osm milionů kusů. Na pódiu byla umístěná telefoní budka, hodiny a další předměty. "Jsou v nich zašifrované různé odkazy a narážky," prozradil Noel Gallagher britským novinářům, "ale necháme si to jen pro sebe." Ani k českým nápisům, které se ve videoklipe D´You Know What I Mean? objevili na stěnách polorozbořených budov a které údajně korespondovali s datumem 21. srpna, uvedeným na obalu platně, se Gallagher konkrétně nevyjádřil.

Na turné se Oasis vypravili na podzim, několik měsíců po vydání albumu. Zaletěli si též na několik koncertů do USA, které navštívili už v létě, když byli hosty irských U2 na jejich turné PopMart. Když Oasis přistáli v New Yorku, čekali je dvě vystoupení v sálu Hammersmith Ballroom. Na první z nich lístky zmizeli za devadesát minut.

John Squire, kytarista a šéf kapely The Seahorses, která vystoupila v pražské Sportovní hale jako předskupina Oasis, zažívala na spoločném turné paradoxní situaci. "Velmi dobře se pamatuju, když Oasis začínali a vláčeli se po cestách v napraskané dodávce, aby mohli dělat předkapelu mojí předchádzející skupině Stone Roses," vzpomíná Squire se smíchem. Pochází z Manchestru, stejně jako bratři Gallagherovi, kteří považovali Stone Roses za svůj idol a zakladatele britpopu. "Britpop - co je to? Módní nálepka pro pár populárních kapel," říká Squire, pro kterého se dnes úlohy úplně otočili: teď on předskakuje skupině bratrů Gallagherových.

Populární Stone Roses, kterých Squire koncem osmdesátých let založil, se nedávno rozpadli. "Mezi první a druhou deskou byla velmi dlouhá přestávka, zhoršili se vztahy v kapele, navíc jsme zbytečně experimentovali. Přestalo mě to bavit," říká Squire o svém odchodu ze Stone Roses. Ambice dobýt svět s kytarovým popem, za který by se nemusel stydět, mu zůstali, a tak si založil skupinu Seahorses - mořské koníky. Je rád, že může s Oasis cestovat po světě. "Mám velké plány. Doufám, že Seahorses budou nakonec lepší než Stone Roses. Počkejte si na druhou desku," říká bojovně. Pátková návštěva pražské restaurace mu však trochu podlomila nohy. Nečekal, že české pivo bude také silné.

Přesně v 19:55 přišli na pódium The Seahorses. Jejich vystoupení bylo vynikající. Vystoupení Oasis začalo, když jistý černoch v obleku otevřel telefoní budku, z které vystoupili na pódium Noel a Liam Gallagherovi, Paul Arthurs, Paul McGuigan, Alan White. Sálem začali znít první tóny písně Be Here Now, které doprovázeli Mike Rowe a Paul Stacey - pomocní hudebníci. Po úvodní písni následovala skladba Stay Young. Liam se údajně choval typicky "liamovsky". Vypadal jako malý chlapec - pohyboval se po pódiu, vyhazoval tamburínu, zahazoval mikrofón, šťouchal do Boneheada ... Paul McGuigan působil jako Mr. Bean, tancoval s basou jako baleťák. Noel s klidem Angličana vedl skupinu, pokojně hrál sóla a zpíval doplňující vokály. Píseň Champagne Supernova hráli asi 15 minut. Po doznění All Around The World se chlapci odebrali pryč a vypadalo to na konec koncertu. Avšak vrátili se zpět jako každá správná kapela a přidali tři písničky končící singlovkou Acquiesce.

Hned po začátku koncertu byla hala údajně poloprázdná. Asi v polovině koncertu už byla natřískaná. Z předu vynášeli omráčené diváky, ostatní oblévali vodou.

Na konci se Noel s Liamem pěkně poklonili, ostatní zakývali a odešli. Noel poděkoval a řekl, že se sem ještě vrátí.

Na konec jeden citát reportéra Rock&Pop-u R. Bureše: "Svými úspěchy už dopředu vstoupili do historie a je skvělé, že i my jsme je mohli zastihnout na vrcholu. To se bude vnoučatům jednoho dne dobře vyprávět..."

Před pár dny vyšlo Familiar to Millions. Mám to štěstí, že jsem mohl být účastníkem koncertu desetiletí. Jak takovou událost vidí fanda ze středu Evropy, si můžete teď přečíst.

Wembley 2000

Před pár roky jsem si koupil videokazetu s názvem ...THERE AND THEN a naprosto mě uchvátila atmosféra. Měl jsem nový životní sen. Zažít takový koncert Oasis. A to nelze jinde než v Anglii a nejlépe na jejich domácí půdě v Manchesteru na Maine Road. Pak přišel pražský koncert v listopadu 1997. Opravdu parádní věc vidět a slyšet mé idoly na živo, ale přece jen jsem věděl, že tahle show se dá jinde dovézt k dokonalosti.

Někdy v zimě jsem jako obvykle zabloudil na oasisinet a domákl se předprodeje na letní turné po Evropě a Anglii. Všechny anglické gigs, až na malé vyjímky, vyprodány. Jednou z vyjímek byl předsunutý koncert 21.7.2000 ve Wembley. Řekl jsem si, Manchester to není, ale počkej, vždyť přece anglický svatostánek je klasika, možná lepší než Maine Road. Jdu do toho! Jenže jak? Moje Maestro karta se nechytá. Vše zachránila klíčová myšlenka. Moje holka má vdanou sestřenici v Londýně. Zkráceně - šlo to! Tři telefonáty přes příbuzenstvo a lupen byl za čtrnáct dní přede mnou. Přibližně v téže době se koncert vyprodal.

A jelo se. Na celých deset dní se i s mojí přítelkyní ubytovat u sestřenky, objevovat Londýn a na závěr si splnit sen. Těch pár dní profičelo (mimochodem v Rock Circus - rockovém muzeu Madame Taussand, či jak se píše, se Gallagherovci nevešli vedle Robbieho, Spiceys a dalších, věřím v brzké napravení, určitě tam patří ) a já si trochu přivstal, abych se se dvěma Fruky, pár sendviči, dvanácti librami a Annou Kareninou vydal směr životní zážitek.

Kolem osmé jsem byl, kupodivu mezi prvními, před svým turnstile C. Tak tady mám dveře k mému životnímu zážitku. Seděli jsme tam asi ve třiceti chvíli jen tak, před schodištěm rozděleným zábradlími na deset koridorů, než přišlo několik pořadatelů přidělených našemu vchodu. A začala perfektní organizace, která se mi později málem vymstila. Osm koridorů se zaplní, dva krajní zůstanou prázdné pro volnost pohybu. Já jsem obsadil první místo v jednom z koridorů. Sedm hodin do otevření bran. Postupně začalo přibývat lidí a také, na Londýn neskutečného, slunce. Naštěstí v části, která se rychle ocitla ve stínu, jsem byl i já. Na ostatní méně šťastné pořadatelé pamatovali s kelímky vody a dokonce i opalovacím krémem. Krajní volné průchody umožňovaly snadný odchod za občerstvením a "uvolněním". Nikdo se nepokusil předbíhat, všichni respektovali čas svého prvního příchodu. Z reproduktorů se linula mixovaná hudba, v pravidelných (postupně se zkracujících) intervalech přerušovaná asi tímto hlášením, volně přeloženo:
" Dobrý den dámy a pánové. Vítejte ve Wembley, dnes máme 21.7.2000, je (devět) hodin ráno. Čeká nás následují program. Brány se otevírají ve 3:30 p.m., dále v 5:30 první předkapela The Doves, v 7:00 Happy Mondeys, a přibližně v devět hodin hlavní program Oasis (vždy následováno bouřlivým aplausem). V hlavní pokladně je k dispozici ještě pár uvolněných lístků za 27,50. Dovnitř se nesmí brát veškeré recording equipments (následoval jejich výčet), skleněné láhve... . Po otevření bran se nestrkejte, neběhejte, dbejte své osobní bezpečnosti, prostě take your time. To je prozatím vše, relaxujte a užívejte sluníčka."

S postupujícím časem nepřibývalo jen lidí, ale i všeobecné nálady. Většina místních fans opravdu kelímky s vodou nepotřebovala, před dehydratací se důsledně bránila pivními plechovkami, které vevnitř vyměnila za kelímky. Bylo dost takových, kteří slunci a pivu podlehli a samotných Oasis se nedočkali. Partia hošanů dokonce vytáhla balón a na place mezi stánky a schody začali hrát fotbal, než jim to bohorovný šéf naší sekce asi po hodině (když přibylo lidí) zatrhl. Stánky s občerstvením jsou poskládány kolem celého stadiónu, ale cenově pro našince neúměrné. Nejen občerstvení a pivo za tři poundy. Program vyšel na deset liber (pěkná, ale tenká bookletová knížečka s fotografiemi), samolepka na pět, tričko bohužel na sedmnáct. 
Tolstého jsem vytáhl jen na chvíli, protože ve mně stoupalo nervózní očekávání, a také jsem vnímal vše, co se děje kolem. Trapný výběr s reproduktorů jsme často a už ve stovkách zamazávali chórem Noelových geniálních výtvorů a skandováním oasis, oasis, oasis... . Tohle už byl přesně důvod, proč jsem tam jel, a to jsem seděl jenom před branami. Super!

Asi dvě hodiny před vstupem s námi najednou pořadatelé začali posunovat. Všichni dole pod schody museli vyklidit prostor a za chvíli jsme za nimi museli i my nahoře. Nikomu se nechtělo uvolňovat vysezená lukrativní místa a riskovat, že o ně přijde. Ani nám pořádně nevysvětlili, proč musíme dolů. Padaly narážky na bombu a snad příjezd někoho z prominentů. Když poslední lidi (mezi kterými jsem byl i já) opustili schody a nechali jsme se všichni ještě kousek zatlačit, pustili nás zpět s vysvětlením - šlo o bezpečnostní cvičení, no budiž. Opět se projevila anglická slušnost a všichni se dostali na své posty.
Hodinku před otevřením bran pořadatelé posílili, těch pár posledních lidí, co ještě vydrželo dřepět, se postavilo a očekávání dosáhlo vrcholu. Milá paní nám v prvních řadách dávala důrazné instrukce o průběhu otvírání. "Připravte si tiket, nikdo se nepohne dřív, než se mu řekne, každý půjde v klidu ke svému turniketu, kdo se urve, půjde dolů." Hlášení o chování uvnitř dospělo k pětiminutovému intervalu a počet lidí u našeho vchodu bych odhadl na pár tisíc.

Pak se otevřelo. Všechno v pohodě, jenom můj týpek v kukani stále nemohl otevřít dřevěné posuvné dveře za turniketem. Chvíli jsem trpěl, ale pak jsem porušujíce anglickou slušnost přeskočil do vedlejšího boxu. Schytal jsem pár anglických poznámek, z nichž zmíním snad jen "easy boy". A byl jsem uvnitř. Na rozhlížení po matičce Wembley ani pomyšlení. Teď jen skrz tribunu, po schodech dolů a přes celou plochu k pódiu. Pořadatelé byli v lajnách rozestaveni po celé ploše a rozhlasové doporučení o klidné chůzi uváděli v čin. Měli dost práce. Zkuste si to, zklidnit nohy v takové chvíli. Ve předu na nás čekal oddělený prostor asi pro patnáct set lidí s vchody po bocích. Ochranka u vchodu po mě cosi chtěla, já jen zvedl ruce s igelitkou a s ostatními byl vpuštěn dovnitř. Mezi prvními! Stál jsem ve fucking Wembley přímo pod fucking stage! Neuvěřitelné a vysněné se stávalo pravdivým. Až teď jsem měl čas se rozhlédnout. Zbytečné popisovat, co jsem viděl, protože prostředí a vše je na DVD či VHS, popřípadě na netu dostupných fotografiích. Prostě jsem stál zády k pódiu a jen si to vychutnával. Hladil očima křivky tribun. Pozoroval, jak přibývá lidí. Jak se baví skandováním a zpíváním (tady jsem rozhodně nebyl pasivní) . Jak občas někdo stříkne pivo na všechny kolem. Jak asi pět minut lítá vzduchem neskutečná spousta věcí (pivní kelímky, balónky, odpadky, čepice, trička a snad i spodní prádlo). Jak se tasí mobilní telefony a přímo nebo textovkama se sdělují zážitky. Ale všichni, naprosto všichni kolem jsou Mad Fer It.

Jak si tak stojím a kochám se, najednou na mě někdo volá, ať se otočím. A tam dva chlápci. Jeden s malou kamerou a druhý na mě mluví. Že mají soukromou Oasis kameru, a že co povím, uvidí přímo sami bohové. Tak jsem mu řek, jak se jmenuju, odkud jsem, jak dlouho tu jsem, a že jsem teda mad for it. Pak ať prý řeknu něco přímo klukům. Tak jsem něco žbrblal o tom, že jsou great. Pak povídá: "Tell them something in your language." Tak jsem jim doslova řekl: "Ahoj kluci, mám vás rád." Pak jsem mu to ještě přeložil. Nesmějte se mi, nebo jo, aspoň sranda to je. Hned, jak šli dál, mě napadala spousta geniálních sdělení ( cokoliv jiného by bylo geniální. Ty vole, ahoj kluci mám vás rád..., nabil bych si), ale už bylo pozdě.

Čas do první předkapely uběhl celkem rychle a byly tu The Doves. Zpěvák si neodpustil: "This is probebly my only chance. So let me say this. Hello Wembley!" A my jsme mu dopřáli pořádný ohlas, i když si to pravděpodobně zopakoval druhý den. Doves byly v pohodě, příjemný melodický rock, tak akorát na rozjezd. Naopak Happy Mondeys mi vůbec nesedli, v Anglii je berou, tak si lidi užili. Já měl čas přemýšlet, co dál. U bariéry už mě bolely záda (mám skoro dva metry), a bralo mě močení. Všiml jsem si, že mládež kolem mě má na ruce zelený náramek. Říkám si, dají ti ho, až půjdeš ven. Počkal jsem až Happy skupina skončí, nechal knihu u bariéry a šel k východu z protekční části publika. Tam mi jeden z asi osmi pořadatelů na můj dotaz po náramku odpověděl, ať jdu ven. Myslím si, fajn nemají už náramky, ale zpátky mě pustí. Vykonal jsem potřebu na pánském WC asi pro pět set lidí a hurá zpátky.

Jenže ouha, bez náramků nikoho dovnitř nepustí. Začal jsem se hádat s jedním nekompromisním černochem. Mé argumenty : přišel jsem mezi prvními, žádný náramek jsem nedostal, není to moje chyba, pořadatelé ve předu mě viděli, všichni mě ve předu viděli, mám tam tašku s knihou a zpátečním lístkem na underground, všichni uvnitř určitě nemají náramek. (v dokumentu na DVD je dokonce vidět, jak se bočním vchodem valí hromada lidí, zřejmě bez označení). Jeho odpověď skoro na všechno byla: this is not my problem sir, a ještě jestli jsi něco ztratil, jdi do office 145. V té chvíli se mi celá organizace přestala líbit. Natřískané Wembley až po střechu, celá plocha za druhou bariérou natřískaná až po zorný úhel. Jako bych přišel před deseti minutama. V prdeli. Kvůli tomu jsem jezdil přes půlku Evropy, abych byl někde za rohem nebo na kraji? Ještě jsem bláhově zkusil, jestli by mi někdo náramek nepůjčil (vzít si ještě jeden náramek od někoho jiného uvnitř a ten první vrátit). Jenže po otázkách, kolik za něj dám, a mém srdceryvném vyprávění jsem zjistil, že náramek je stahovací a sundat lze jedině zničením. Pak jsem se ještě zkusil zpátky proplížit mezi vracejícími se, jenže jsem byl v poslední chvíli odhalen a po další hádce jsem na vstup mezi "elitu" rezignoval. To už byl začátek na spadnutí. Lidé byli nažhavení. Všichni věděli o rozporech v kapele. Přítomná myšlenka o jednom z last gigs velila pořádně si to užít. Atmosféra opravdu elektrizující, jenže tu jsem vnímal pouze okrajově. Zdravě jsem se nasral a začal se davem prodírat do středu, dnes už podruhé porušujíce ostrovní způsoby. Jenže tentokrát jsem rozhodně morální výčitky necítil. Při úvodním Fucking In the Bushes jsem se ještě chvíli dral vpřed, ale tlačenice dosáhla vrcholu, tak jsem toho nechal. A na docela pěkném místě! Asi patnáct metů od středu nalevo a deset metrů od "přední" bariéry. Pak se na scéně objevili OASIS. Nadšení, jásot a řev poprvé dosáhli maxima. Liamovo "shithole" a "hello Manchester" vyvolalo spíš další nadšení než příval nevole. Jenže hned následující tóny Go Let It Out nás dostaly do extáze. Půjčím si jeden citát z ohlasů na tento koncert, protože bych to neřekl lépe. "All the Wembley jumped like they never jumped before." Přesně tak jsem se cítil. A potom ještě mockrát. Stejně tak snad celé Wembley zpívalo každé slovo všech písní ( možná až na Hey Hey, My My). 

Who Feels Love? je dobrá píseň, ale pro jiné příležitosti. Propagace nového alba tady trochu vadila. Následuje série věcí, které koncert pořádně rozjedou. Totální klasika Supersonic, stejně tak Shakermaker, jedním z vrcholů je má oblíbená Acquiesce, Step Out pro většinu z nás ztracená vypalovačka z béčka. Nezažitá Gas Panic! (ale nejen podle mě jedna z nejlepších, které Noel kdy napsal), Roll With It nepotřebuje komentář.

Při Stand By Me se dostávám z extáze a uvědomuji si pár neskutečných věcí. Poprvé(nikoliv naposled) se rozhlížím okolo a tenhle pohled si budu pamatovat nadosmrti. Sedmdesát tisíc rukou nahoře vytleskává rytmus a sedmdesát tisíc lidí zpívá "Zůstaň se mnou". To se nedá vidět ze žádného záznamu, to nepoznáš v Praze, tohle se děje jen na pár místech zeměkoule. Budete se divit, ale od té chvíle jsem rád, že mě nepustili zpátky. Jednak v mírně sníženém předu bych neměl výše popsaný rozhled a hlavně tady byl opravdu nával. Takže holčiny a ještě skoro děti, kterých bylo vepředu dost, by zde nevydržely ani pět minut. Čili, byl jsem takříkajíc mezi svými dvacátníky a pařilo se opravdu natvrdo. Úplné naplnění veškerých mých představ a očekávání. Tohle se penězi měřit nedá! Mrzelo mě jediné, že z blízka nevidím na pódium, jenže bratři, od toho mám teď DVD!. No nejsem lucky man?

Po zbytek koncertu jsem prožíval jeden velký sen. Noel byl uvolněný a dokonalý. Těch pár předešlých koncertů bez lídra si neumím představit. Liam nebyl o moc pozadu. Vypíchl bych Don´t Look Back In Anger, kdy jsem prožil vnitřní hudební orgasmus. Nedá, opravdu se to nedá popisovat. Chór při refrénu byl ...fantastický... .Rock'n'roll Star na závěr byla víc než jen důstojným závěrem. Po dlouhé děkovačce se nikdo z kotle nechtěl hnout a uvěřit konci.

Až jsem uvěřil i já, šel jsem se podívat po igelitce. Musel jsem ještě chvíli počkat, než se úplně uvolní přední prostor. Bohužel, ve vrstvě jiných igelitových pytlů, kelímků a odpadků jsem nenašel nic. Opět jsem dostal doporučení na office 145. Kašlal jsem na to, po tomhle zážitku jsem neměl sílu se s nikým dohadovat. Připojil jsem se k davu a pomalu se dostával k metru.

Označení koncert desetiletí, jsem si nevymyslel já, ale pochází z výše zmíněných ohlasů, které najdete na oasisinet.com. I samotní angláni jsou nadšeni. (záporné hlasy se vztahují k následujícímu dni a koncertu, který vysílala přímo Sky One a jsou od těch, co se pouze dívali na TV, je pravda, že Liam byl přepitý, a vše se nevyvedlo jako popisovanou noc, ale skalní si určitě přišli na své). Jak jste si mohli přečíst, nadšený jsem i já.Teď, když se dívám na Familiar To Millions, už si neříkám "tohle bych chtěl někdy zažít", ale téměř neskutečné "JSEM TAM".